Kdo čistí nápisy na zdech

Kdo čistí nápisy na zdech Všimli jste si někdy, jak dlouho v Čechách vydrží nápisy na zdech? Teda některé. Ty, které se nepříjemně dotýkají té či oné politické strany, obvykle brzo zmizí a my si je s pobaveným úsměvem můžeme připomínat jen na fotkách či videích, které se nám podařilo ulovit.

O to divnější je, když se dozvíte, že se s nenávistnými nápisy, které se objevily v jisté okrajové pražské části, prý „nedá nic dělat“. Na všem možném, na lavičkách, na odpadkových kontejnerech, na asfaltu, na zdech, na schodech se objevují pozoruhodná, ač ničím nepodložená odhalení, třeba že „Alláh je gay“, a značně obehraná doporučení typu „Černý, táhněte do Afriky“.

Ještě ke všemu jsou mnohé z těchto výkřiků psané jednoduchou a zcela srozumitelnou angličtinou. Tím pádem se snad každý návštěvník z ciziny, který na tahle místa zavítá, musí sám sebe ptát, jak je to možné: copak jsou ti Češi skutečně tak rasističtí, xenofobní a primitivní hulváti?

Ne, Češi skutečně nejsou tak otevřeně rasističtí a plní nenávisti, jak by se zdálo z nápisů.

Že se na zdech – a na lavičkách, kontejnerech, asfaltu nebo schodištích – takové nápisy objevují, na tom není nic divného. Jak dnes už víme, v každé zemi, i v těch, ve kterých vláda zastává otevřenou a osvícenou politiku, se najde nejméně pět procent lidí, kteří nenávidí gaye, cizince, opačné pohlaví, než je to jejich, a spoustu dalších věcí. Taková je lidská přirozenost.

Na tom, že se v jisté pražské části objevují nehezké nápisy, není nic divného ani děsivého. Jisté procento lidí prostě vyjadřuje své názory. Ale to, že tam takové nápisy zůstávají, už divné a děsivé je. Někteří místní obyvatelé se jich sami zbavují. Nechtějí, aby jejich čtvrť získala špatnou pověst. Ale některé tam zůstávají už několik neděl.

Proč? Protože úřad městské části prohlásil: „Mnohé z těchto nápisů se nacházejí na soukromých objektech. Nemůžeme s nimi nic dělat.“ Znamená to snad, že na soukromém objektu může rasistický, xenofobní nápis strašit třeba 20 let?

Není to tak dávno, co jistý občanský aktivista šel k soudu jen proto, že se odvážil přimalovat politikům na volebním plakátu slušivá tykadýlka. Byla z toho velká kauza a aktivista platil vysokou pokutu – za ničení soukromého majetku!

Proč se teda teď, když je soukromý majetek jisté městské části ničen mnohem horšími věcmi, než jsou tykadla, nepořádá hon na vandaly? Proč vyšetřovatelé nenapřou síly, aby ty ‚zmetky‘ dostali a všechny je přivedli k soudu?

Kdyby byla na světě nějaká spravedlnost, už dávno by se představitelům jisté pražské části zašmodrchala tykadla.

Věděli jste, že existuje zařízení zvané fotopast, které je schopno nenápadně pořizovat snímky, a díky detektoru pohybu vydrží z vlastní baterie v provozu i několik měsíců bez dobíjení? Nicméně fotopast kromě chytání zlodějů či vandalů je možné využít i pro monitorování pohybu divoké zvěře. Posuďte sami, zda by v následujícím příběhu její použití pomohlo.

Čtyři dny hrůzy v kalifornské poušti. Když těžce zraněnou turistku našli, smála se Claire Nelsonová si ani neuměla představit, že se stane hrdinkou hrůzyplného příběhu, ve kterém ji půjde o život. Pak spadla z balvanu a zranila si kyčel. Ocitla se sama a nemohoucí v divočině pod pálícím sluncem, píše stanice BBC na svém webu o příběhu novozélandské turistky na výletu v jižní Kalifornii.

Claire již dříve navštívila národní park Joshua Tree a tamní pouštní krajinu si zamilovala. Jednou ráno vyrazila do divočiny na túru, která měla trvat šest hodin. Vzala si pár litrů vody, turistickou hůl a opalovací krém. S průvodcem v informačním centru probrala trasu, kterou popsal jako nepříliš náročnou túru po hezké stezce.

Ušla po ní asi tři kilometry, když si uvědomila, že nemůže najít další turistickou značku. Rozhodla se, že si odpočine na jednom z obřích balvanů u cesty. „Byla jsem docela vysoko. Když jsem se pokusila slézt dolů, balvan byl kluzký a hned jsem sletěla,“ řekla BBC. „Věděla jsem, že padám a nemůžu to zastavit. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Dopadla jsem na zem, pořádně to třísklo, zabolelo mě celé tělo. V tu chvíli jsem si pomyslila, že to je zlé,“ dodala.

Dopadla na levý bok a poranila si pánev. Nemohla se ani pohnout, ani si přivolat záchranu. Mobilní telefon neměl žádný signál.

„Nikdy jsem si nepomyslela, že se mi může něco takového stát. Nedokázala jsem si představit, že by se tak extrémní scénář odehrál ve skutečnosti,“ řekla. „Pomyslila jsem si: nemůžu uvěřit, že jsem v situaci, kdy jsem sama, lidi nevědí, že tu jsem, sama jsem se zranila a nemohu se s nikým spojit. Byla to chvíle naprosté a nesnesitelné hrůzy,“ dodala.

Nejdříve propadla panice, ale myšlenky se ji brzy stočily k praktickým věcem: potřebovala zmírnit bolest, dostat se pryč ze slunce a uchovat si vodu nezbytnou k přežití. „Věděla jsem, že mohu ovlivnit jedině to, jak dlouho bych mohla vydržet.“

Proti bolesti spolkla aspirin, který měla v kapse, a před sluncem se chránila závěsem, který vyrobila z klacku a plastové tašky. Když jí další den došla voda, pila vlastní moč, aby přežila.

„Od chvíle, kdy jsem spadla, jsem natáčela krátká videa, aby bylo jasné, co se stalo, kdyby mě někdo našel. Ještě jsem je neviděla a nevím, zda budu chtít,“ řekla.

Nad vodou ji držely myšlenky, které se jí honily v hlavě: koho by chtěla znovu vidět, kam by se znovu podívala, co by zase okusila. Nesnesitelná jí připadala představa, že by ji jednou našli její nejbližší v poušti.

Opuštěná a zraněná strávila v poušti čtyři dny a tři noci. BBC řekla, že si dny rozkládala do sledu malých úkolů. Půlku prvního dne prokřičela voláním o pomoc. Druhou půlku věnovala tomu, aby se vyvarovala slunce a úžehu. Naštěstí neměla dočinění s chřestýši a kojoty.

„Pokaždé, kdy přicházela noc, jsem byla čím dál zoufalejší. Čtvrtého dne bylo obzvlášť horko a musela jsem bojovat, abych se držela. Přestávala jsem doufat. Říkala jsem si, jak dlouho ještě můžu vydržet,“ řekla.

Pozdě odpoledne poprvé uslyšela vrtulník. Myslela si, že má halucinace. Pak uslyšela, že volají její: „Claire, hledáme tě.“

„Ležela jsem za balvany a nemohli mě vidět. Začala jsem křičet z plných plic, ale neslyšeli mě,“ vzpomínala. Z turistické hole a ze závěsu proti slunci si udělala mávátko a začala jím mávat ze zbytku sil. Snaha se vyplatila, záchranáři ji brzy našli. „Říkali, že jsou zvyklí nacházet lidi ve velmi špatném stavu, ale já jsem se smála – tak jsem byla bez sebe štěstím, že mě našli,“ poznamenala.

Novozélanďanka absolvovala množství vyšetření, spolykala spoustu prášku a podstoupila chirurgický zákrok. „Péče v nemocnici je neuvěřitelná, ale nevím, co bude na účtu, až dorazí,“ dělá si starosti. „Vím, že to musí být drahé, protože se zaznamenávala každá pilulka a injekce, kterou jsem dostala.“

Její přátelé ale založili internetovou stránku se sbírkou peněz, aby ji pomohli pokrýt léčebné náklady. Claire nyní postupuje rehabilitaci, podle vlastních slov se znovu učí chodit. A netrpělivě se těší na chvíli, kdy zase bude samostatná a nezávislá.

Vybíráte fotopast? Recenze vám možná pomůže vybrat tu pravou. Přečtěte si naše recenze fotopastí.

Nejdůležitější informace z článku

Čistání nápisů na zdech Havarijní situace v kalifornské poušti
Češi nejsou otevřeně rasističtí a xenofobní, i když se na zdech objevují nenávistné nápisy. Claire Nelsonová utrpěla vážné zranění pánevní kosti po pádu z balvanu v poušti.
Úřad městské části nečistí nápisy na soukromých objektech, což může vést k dlouhodobé přítomnosti nenávistných vzkazů. Claire strávila ve zraněném stavu čtyři dny a tři noci bez možnosti spojení s okolím.
Místní obyvatelé si některé nápisy sami odstraňují, aby zabránili špatné pověsti čtvrti. Claire přežila díky praktickým opatřením a zápasu o zachování dostatečného množství vody.
V Česku může být potíž s čištěním nápisů v důsledku situace s vlastnickými právy a zásahy na soukromém majetku. Veškerá péče a léčba po záchraně jsou pro Claire finančně náročné.